Básně

K fénixovi (kniha básní)

(kniha ke stažení v PDF)

Obal a přebal knihy:

Záložky přebalu:

Existují literáti, kterým je dopřáno oficiálně publikovat jen mimořádně a na jejichž osobu a tvorbu často bývá uvalováno mlčení, tedy spisovatelé, "kteří jsou v každém režimu vybočující, nezařaditelní, nepohodlní, obtížní a nežádoucí již tím, že chtějí být sebou samými". K nim patří autor básní této knihy Igor Slouka, známý též jako Rogi Akuols, právem oceňovaný Františkem Hrubínem, Jaroslavem Seifertem nebo Vilémem Závadou. Své básně uveřejňoval v letech 1963-2012, mnohé současně jako bibliofilie, z nichž některé jsou po všech stránkách světově špičkové.

Igor Slouka (1937) je nezávislý básník, spisovatel a filosof české národnosti, zemědělský inženýr a absolvent Sociálně právní akademie. Je pokrevně příbuzný s Milanem Rastislavem Štefánikem. Poesii začal psát v mateřské slovenštině. V literárních soutěžích získával přední místa. Jeho verše přednášel v pražském Domě umělců Radovan Lukavský a uplatnění nacházely též v pražské poetické vinárně Viola nebo v Československém rozhlase. On sám vystupoval v knihovnách, klubech, školách, bytech, kavárnách a čajovnách. Nikdy nebyl a není členem nějaké politické strany a nepřijal ani členství ve Svazu čsl. spisovatelů. Pro svoji antimilitaristickou činnost byl perzekuován. Vystřídal řadu nejtěžších dělnických zaměstnání. Píše i povídky, eseje a pojednání. V letech 1981-82 mu Jean-Piere Roque ve francouzském Revue-journal LOESS otiskoval protiválečné básně spolu s poesií Borise Pasternaka. Jeho milostná básnická skladba Orsej, získala u čtenářů titul Česká Píseň písní.

Zadní strana přebalu:

Oceňuji na většině veršů Igora Slouky jejich nehledanou smyslovost. Jsou konkrétní, prožité, ale nikoli naturalistické. Mnozí mladí autoři (nerozhoduje, zda překročili pětadvacítku či třicítku) chtějí dnes kutat básničky se snahou o maximální vydumanost, o experiment, který nic nesděluje nezasvěceným, ale o těch nemá cenu mluvit…

Zdeněk Heřman, literární kritik, nakladatelství Albatros, 1972

Igor věděl, že jeho ruské jméno má skandinávský původ (ze staroislandského Ingvarr), vykládané obvykle jako "hlídající (pozorný) Ing (bůh plodnosti)", ale dokud si nepřečetl knihy Zecharia Sitchina, nebo Mauro Biglina ani snad netušil, že protopůvod je tu v ozna-čení sumerských bohů Igigi, kde Igi znamená "oči" a gi "sexuální proniknutí", mající významy "Ti, kteří hledí (pozorují) a vidí", "Oči na nebi", "Strážci", "Ti, kteří měli sexuální styk". Na šestitisíciletých hliněných tabulkách, ze kterých čerpá i Starý zákon, je zaznamenáno, že Igigové plodili s lidskými ženami potomky, kteří se v Egyptě stali faraony.

Václav Korbel, entomolog , spirituální myslitel, 2010